Cestou necestou do Canyamelu

Týden se s týdnem sešel, a přišla opět neděle - den, kdy mám padla již ve 12 hodin. Počasí je stále všelijaké, fitko v neděli nepremává a byla by škoda sedět celý den v pokoji. Tak jsem se rozhodla prozkoumat opět okolí. Tentokrát jsem se vydala hledat cestu do nedalekého Canyamelu, kam sice jezdí autobus za euro a něco, ale jelikož je neděle a ještě k tomu výletnická předsezóna, spojení je chabé. Tak proč si neudělat pěkný výlet.

Canyamel je malé letovisko, jehož největším lákadlem jsou jeskyně Cuevas d Artá, ale jinak tam na můj vkus zdechl pes. Pár hotelů nabízejících all inclusive a pláž se dvěma plážovými bary. V jednom z těch barů ale tento rok dělá můj kamarád a spolupracovník z minulého roku Max. Tak jsem se jej rozhodla navštívit. S mapkou z informačního centra jsem se vydala hledat cestu přes kopec do Canyamelu. Až do Font de Sa Cala mi byla cesta jasná (minulý rok jsem tam bydlela), ale pak začalo menší bloudění. Zvláštností místních cest (těch vedoucích lesem dlážděných hlínou) je to, že se občas rozdvojí a pak se znovu rozvojí a stále se zužují až najednou zaniknou v houští. Kolikrát máte v místní vegetaci, že tam vede cesta, ale ve skutečnosti je to jen přirozené rozhraní mezi trsy místních travin. Což pěkně naštve, když se takovou cestičkou vydáte třeba si jen zaběhat a po několika minutách se musíte vracet, nohy doškrábané od ostrých listů travin.
Tak jsem se dnes vydala podobnou cestou do zmíněného letoviska a dvakrát jsem se musela takhle vracet a vydávat se na další cestu. V ruce sice danou brožurku pro cykloturisty, ale ve zdejších končinách nefunguje systém značení cest turistickými značkami, jak je tomu v Česku a daný mapa také nebyla nejspolehlivější, takže mi zbýval jen můj orientační smysl. Nakonec jsem našla správnou cestu a po dvou hodinách jsem stanula v Canyamelu u pláže. V jednom z plážových barů jsem potkala mého bývalého spolubydlícího Thomase s kamarádem Derekem, tak jsme chvíli pokecali a já se vydala do vedlejšího baru za Maxem. K mé smůle ale měl volno, tak jsem mu tam nechala u jeho ochotného šéfa svůj telefon a vydala se zpět. Tentokrát jsem již šla správnou cestou a na začátku Cala Ratjady jsem byla za hodinku a něco.
Maxe jsem nakonec našla sedět na terase naší bývalé práce Café del Sol svým novým pejskem Divou, svým spolubydlícím (jehož jméno jsem nějak nezaregistrovala) a jeho malým, roztomilým štěňátkem Sultánem:-).