Nedělní výlet na Menorku

Jelikož máme nyní v hotelu málo klientů, tak je i méně práce a každá jsme dostala 2 dny dovolenou. Konečně můžu jet na nákupy do Palmy. Ten první volný den jsem ale využila k cestování a poznávání nových krás Španělska (do Palmy pojedu v úterý).

Minulý rok jsem stihla procestovat většinu zajímavých míst na Mallorca, co jsem ale nestihla byl výlet na sousední Menorcu. Také z toho důvodu, že minulý rok jezdil trajekt jen z Alcúdie a celkově na sebe autobus a trajekt nenavazovali. Tento rok už zase jezdí jeden trajekt i z Cala Ratjady, takže jsem neváhala a v sobotu vyrazila koupit zpáteční jízdenku na neděli.

Cena lístků sice nehorázná, ale za levněji už to nešlo (jedině, že bych si koupila nafukovací člun a průliv přepádlovala). Naštěstí jsem mohla využít slevy pro rezidenty a tak jsem místo 120 € zaplatila polovinu. Na vysvětlenou: rezidentem je ten, kdo ve Španělsku žije trvale, nebo má N.I.E. (identifikační číslo pro cizince), což je v mém případě. Turisti, co přijedou na dovču zacálují plnou palbu.

Tak jsem v neděli po deváté ráno opustila Mallorku a rychlolodí se přesunula do Ciutadelly na Menorce. S sebou samozřejmě nepostradatelný foťák.

O hodinu a něco později jsem valila oči na tu krásu. Ciutadella bývala centrem ostrovní aristokracie a církevních hodnostářů, což se podepsalo na jejím vzhledu. Malé měšťanské domky střídají bohatě zdobené vily s balkony. Uličky starého města se klikatí různými směry a nabízejí potřebný stín. Vše v Ciutadelle hraje barvami. Jednotlivé domky se totiž od sebe barevně odlišují. Nejimpozantnější ale je okolí přístavu. Ciutadella totiž stojí na břehu úzkého zálivu a jednotlivé domy se terasovitě zdvihají. Na úrovni moře jsou četné bary a restaurace. Ovšem nepřehlédnutelnými dominantami jsou radnice a katedrála, které si trůní na kopci nad přístavem.

Co mě na Ciutadelle ještě zaujalo, byl klid, který tam panoval. Město nebylo přecpáno turisty, takže jsem se během procházky nemusela před nikoho cpát a nikomu uhýbat a mohla jsem si vychutnat krásný slunečný den.

Na jižní straně zálivu je malá strážní věž, která je postavená ve stejném stylu jako španělské koloniální opevnění v zámoří. Kruhová pevnost postavená na skále dnes slouží jako muzeum. Ve skále u strážní věže je vytesaná malá jeskyňka vedoucí k moři. Vzhledem k odpadkům a toaletnímu papíru a faktu, že jsem si nebyla jistá, do čeho, nebo na koho bych šlápla, jsem upustila od objevitelských záměrů.

O půl třetí jsem se vydala do přístaviště poobědvat. Dala jsem si výborné calamares a la romana s hranolkami a salátem a pak se vydala na obhlídku severního pobřeží.

Šla jsem po nové stezce po pobřeží, z jedné strany útesy, z druhé strany vilky různých stylů. V některých případech si architekti opravdu vyhráli. Během cesty jsem objevila další uměle vytesanou jeskyňku vedoucí na útes nad mořem. Tu jsem se ale již vydala objevovat.

Došla jsem až k dalšímu zálivu a pak to vzhledem k pokročilé hodině otočila zpět.

Poslední hodinu do „odletu“ naší tryskové lodi jsem strávila bloumáním uličkami starého města. A proč do říkám do odletu? V přístavu je totiž postavený tzv. terminál pro přijíždějící a odjíždějící pasažéry, který opravdu připomíná terminál na letišti.

Po sedmé večer jsem již opět seděla v podpalubí Balear Jetu a mířila zpět na Mallorku.

¡Qué buen día!

O pracovní uniformě

A je tu další příspěvek do blogu (nějak nebyl čas a podnět něco psát). Tentokrát se budu krátce zabývat pracovní uniformou, kterou jsem dostala již někdy před měsícem, ale až koncem minulého týdne jsem dostala pokyn ji začít nosit. Takže kapsáče a tričko jsem vyměnila za bílé tříčtvrteční kalhoty a neforemnou modrobíle proužkovanou košili. Sousedka přes ulici, se kterou se ráno zdravíme, když zametám vchod, sice uniformu pochválila, ale já si připadám jako v pyžamu. Takže každé ráno se převlékám z pyžama do„pyžama“.

Navíc si musím hlídat výstřih – když se ohnu, je mi vidět až do žaludku. Plusem ale je, že si nebudu špinit svoje oblečení.

2.7. 2009 dnes jsem dostala tři černá trička, takže ta modrobíle proužkovaná košile (je v ní děsné vedro) půjde pryč a já budu vypadat normálně.

O vyčerpávající sobotě

Minulý rok se v Cala Ratjadě otevřela nová diskotéka Keops, a tím se vytvořil trojúhelník diskoték v okruhu jen několika metrů čtverečních. Takže během jednoho večera lze velmi snadno přecházet z jednoho podniku do druhého a hledat známé a přátele a třeba i vyhovující hudbu.

Minulý rok jsem se zúčastnila otevíračky Keopsu a hned se stal mojí „domovskou“ diskotékou. V Boleru je totiž přecpáno německými turisty a je tam hrozný vzduch, nehledě na kapelu, která tam hraje již několik let pořád to samé a je spíše pro starší ročníky. Physikal je sice již lepší, ale zatím tam nemám známé a musela bych platit vstupné.

Tuto sobotu slavil Keops roční výročí a u toho jsem samozřejmě nemohla chybět. S Mončou, Janou a Sandrou jsme vyrazily nejdříve na mojito do Coconaru (který slavil společně s Keopsem). Vzhledem k dobré muzice a dobré náladě jsme tam seděly až do půl druhé a pak hurá do Keopsu, kde bylo solidně narváno. Součástí programu byla i uruguayská kapela, která tam občas hraje a s jejímž zpěvákem jsem se v Keopsu seznámila ve čtvrtek (zahrál mi i oblíbeného Rickyho Martina), a také dvě tanečnice a tanečník, kteří občas trochu zakroutili zadkem.

S holkami jsme zabrali nakonec místo na schodech nad všemi lidmi a pořádně to rozjely. Marcelo (jeden z majitelů diska) na nás po chvíli zacílil jeden z reflektorů a rázem jsme se z nás staly gogo tanečnice J (ovšem bez sexy oblečků). Pařba to byla dost vydařená. Odcházela jsem před zavíjačkou. Předtím jsem ještě dostala kousek zákusku a sklenku šampaňského.

Zbytek času před nástupem do práce jsem využila procházkou po pobřeží a focením postupného rozednívání.

První dvě hodiny v práci docela ušly, ale jakmile jsem se vyšplhala se všemi věcmi do svého rajónu, padla na mě únava. Ještě štěstí, že čas ubíhal tak rychle. V jednu hodinu jsem měla padla a šla se konečně na chvíli vyspat. Ale jen na chvíli, protože v sedm hodin jsem měla být v La Stradě, kde mě čekaly minimálně dvě hodiny roznášení piva.

Abych uvedla do obrazu, tak La Strada je bar, kde se přenášejí fotbalové zápasy, hlavně německé ligy, a kam chodí hlavně residenti. Majitel Roland jej otevírá jen na dobu fotbalových zápasů. Chvíli tam pracovala Jana, ale pak si našla práci na plný úvazek, tak mi dala tip. A jelikož jsem uvažovala, že bych si našla ještě nějakou práci na zkrácenou dobu, tak jsem se tam šla zeptat. Jedná se o nárazovou, tak 2x týdně a dostanu na ruku 8 €/hod + spropitné. Takže jsem si včera vydělala 32 €, dostala jsem i večeři a po jedenácté večer, kdy se noční život v Cala Ratjadě opět začínal, jsem sebou švihla o postel, abych se konečně pořádně vyspala. Sobota to byla sice vyčerpávající, ale parádní.

Středověká slavnost v Capdepeře 2009

Rok se s rokem sešel a v Capdepeře se od pátku 15. do neděle 17. května konala opět středověká slavnost. A jak to vypadalo? Uzoučké uličky olemovány stánky s uměleckými předměty, a to především bižuterií a oblečením v etnostylu, dále pak stánky s domácími sýry a uzeninami, sladkostmi a nemohly chybět ani stánky s rychlým občerstvením. Od německých bratwurstů, přes mallorské špízy, po marokánské dobroty, jejichž názvy neznám. Důležitou roli hrál i stánek s francouzskými palačinkami, který byl v neustálém obležení mlsných jazyků (včetně mého).

Do Capdepery jsem se vydala hned v pátek odpoledně. Zrovna se dochystávaly poslední stánky. Fernando tam měl opět taky jeden, takže jsem se pak večer zadarmo najedla a napila. Ale vzhledem k nachlazení, které mi komplikuje život už týden, jsem se dlouho nezdržela.

V práci e situace pomalu ustaluje, co se pracovního zařazení týká. Takže od sedmi do osmi pomáhám připravovat snídaně. Mým úkolem je připravit nějaký salát. Během té doby i posnídám a pak hurá zamést a umýt ppodlahu ve vstupní hale. Od devíti do jedné pak uklízím pokoje na střeše, což je třetí patro a čtyři pokoje ve čtvrtém patře. To, co nestihnu pak dodělá Estella a Annia, které dělají od devíti do tří.

O tom, jak to dosud bylo s mojí prací

Tak až do dneška jsem zastávala práci pokojské. Společně s Estellou jsem začínala v osm ráno zametením vstupní haly a utřením prachu. Následoval úklid těch pokojů, které po zimě ještě čekaly na uvedení do čistoty (hlavně úklid těch, kde se předělávala koupelna, stál za to. Hlavně pro nás alergiky). V 11 jsme dostaly svačinu (či snídani, jak se tomu tady říká. Pro mě již druhou snídani, neboť něco málo sním deset minut před začátkem práce) a pak už hurá na úklid pokojů, které okupují klienti. ze začátku těch pokojů nebylo mnoho, tak jsme končily zase úklidem těch zaneřáděných místností, ale od včerejška už máme obsazeno více než polovinu hotelu, tak je to docela maraton. Hlavně když ta skupina osmnácti (nebo kolika - okupují celé třetí patro) pařbychtivých čtyřicátníků vyspává až do oběda a my končíme s úklidem ve dvě. Tento týden počasí nepřeje pláži, navíc jsem lehce nachlazená z průvanu ve fitku, tak jsem dva dny prospala a probendila sledováním Přátel.
Zítra ale nastupuje Annia (Kubánka) a já bych měla konečně dělat to, co mi bylo původně slibováno - pomáhat Antoniovi (otec šéfů, asi 80 letý) s přípravou snídaní. Což ale znamená, že se moje pracovní doba posouvá z osmi na sedm ráno. Což ale také znamená, že skončím v jednu, v neděli již v jedenáct.

Nedělní výlet ke strážní věži

Včera jsem využila další zkrácené pracovní doby k výpravě za poznáním po okolí. A samozřejmě s foťákem. Mým cílem bylo dojít minimálně k pláži Cala Torta, která se skrývá za útesy za Cala Mesquidou. Ovšem mým vytouženým cílem byla strážní věž, kterou jsem viděla z San Jaumelu při nedávném šplnání po místních kopcích. Vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, jak daleko strážní věž je (z mapy se to dá jen odhadnout, ale skutečnost je často jiná vzhledem k již zmíněným zrádnostem místních cest), vydala jsem se na autobus směr Cala Mesquida, abych si ušetřila hodinku cesty lesem přes kopec.

Ve čtvrt na dvě jsem byla na místě a intuitivně jsem vyrazila hledat stezku ke Cala Torta. Ta vedla po skalnatém pobřeží. Šplhala jsem do kopce a z kopce a pokaždé se mi naskytl zajímavější pohled na krajinu pode mnou. Asi za hodinu jsem se ocitla na útesu nad Cala Torta. Z původního plánu chvíli se tam opalovat jsem upustila. Pláž mě zrovna nenadchla. Jeden stánek s občerstvením a připravená strážní věž pro socorristy (záchranáře). A docela slušný počet převážně místních vystavujících svá těla žhnoucímu slunci.
Tak jsem se vydala dál po pobřežní stezce. Po překonání dalších asi dvou podobných pláží jsem měla konečně strážní věž nadosah. Kulatá kamenná věž postavená patrně ve středověku, aby chránila pobřeží před piráty (podle zbytku kovového děla na střeše) je v docela zachovalém stavu. Po točitých schodech a malém žebříku se lze dostat na její vrchol (to bylo pro mě takovým malým bobříkem odvahy, protože ten žebřík byl docela strmý a ještě pofidérně ukotvený). Z vrcholu se naskytl další úžasný pohled na okolní krajinu.
Vzhledem k tomu, že bylo půl páté, schovala jsem foťák (to focení po cestě mi zabralo dost času) a vyrazila zpět. Zvláštní bylo, že tak jak jsem lehce našla předtím všechny pěšiny po skalnatém pobřeží, zpět jsem šla po jiných stezkách.
Za hodinu a půl jsem byla opět v Cala Mesquidě a tajně jsem doufala, že pojede nějaký bus. Šlapat další hodinku se mi fakt nechtělo. Autobus jel. A já jsem si pěkně zasprintovala, abych jej vůbec stihla. Schvácená jsem dosedla na sedalo busu a nechala se odvézt domů.
Kromě hromady fotek, které budu upravovat ještě další týden, jsem si z výletu dovezla i slušně připálená ramena.

1.máj - den pracovního klidu

Je tu 1. máj - svátek práce a oficiální začátek turistické sezony na Mallorce. Ovšem začátek deštivý. Což by mi až tak nevadilo, kdybych neměla volno. Tomeu (šéf) jede totiž podle španělského zákoníku práce, který určuje státní svátky dnem pracovního klidu. Prý je to tento rok novinka. Takže místo šůdrování pokojů si teď v klidu surfuji po internetu a vymýšlím, co se zbytkem dne.
Kdyby byla předpověď počasí příznivější, jela bych někam na výlet (dokonce jsem si natočila budíka na 6:45, abych mohla, v případě, že by se meteorologové sekli, vyrazit na autobus do Palmy. Po rozhrnutí záclony se moje naděje rozplynula a já jsem sebou zase švihla o postel. Takže se půjdu podívat po buticích, zajdu opět do fitka, taky bych se mohla podívat na španělskou gramatiku a v noci mě čeká otevíračka diskotéky Keops.