Cestou necestou do Canyamelu

Týden se s týdnem sešel, a přišla opět neděle - den, kdy mám padla již ve 12 hodin. Počasí je stále všelijaké, fitko v neděli nepremává a byla by škoda sedět celý den v pokoji. Tak jsem se rozhodla prozkoumat opět okolí. Tentokrát jsem se vydala hledat cestu do nedalekého Canyamelu, kam sice jezdí autobus za euro a něco, ale jelikož je neděle a ještě k tomu výletnická předsezóna, spojení je chabé. Tak proč si neudělat pěkný výlet.

Canyamel je malé letovisko, jehož největším lákadlem jsou jeskyně Cuevas d Artá, ale jinak tam na můj vkus zdechl pes. Pár hotelů nabízejících all inclusive a pláž se dvěma plážovými bary. V jednom z těch barů ale tento rok dělá můj kamarád a spolupracovník z minulého roku Max. Tak jsem se jej rozhodla navštívit. S mapkou z informačního centra jsem se vydala hledat cestu přes kopec do Canyamelu. Až do Font de Sa Cala mi byla cesta jasná (minulý rok jsem tam bydlela), ale pak začalo menší bloudění. Zvláštností místních cest (těch vedoucích lesem dlážděných hlínou) je to, že se občas rozdvojí a pak se znovu rozvojí a stále se zužují až najednou zaniknou v houští. Kolikrát máte v místní vegetaci, že tam vede cesta, ale ve skutečnosti je to jen přirozené rozhraní mezi trsy místních travin. Což pěkně naštve, když se takovou cestičkou vydáte třeba si jen zaběhat a po několika minutách se musíte vracet, nohy doškrábané od ostrých listů travin.
Tak jsem se dnes vydala podobnou cestou do zmíněného letoviska a dvakrát jsem se musela takhle vracet a vydávat se na další cestu. V ruce sice danou brožurku pro cykloturisty, ale ve zdejších končinách nefunguje systém značení cest turistickými značkami, jak je tomu v Česku a daný mapa také nebyla nejspolehlivější, takže mi zbýval jen můj orientační smysl. Nakonec jsem našla správnou cestu a po dvou hodinách jsem stanula v Canyamelu u pláže. V jednom z plážových barů jsem potkala mého bývalého spolubydlícího Thomase s kamarádem Derekem, tak jsme chvíli pokecali a já se vydala do vedlejšího baru za Maxem. K mé smůle ale měl volno, tak jsem mu tam nechala u jeho ochotného šéfa svůj telefon a vydala se zpět. Tentokrát jsem již šla správnou cestou a na začátku Cala Ratjady jsem byla za hodinku a něco.
Maxe jsem nakonec našla sedět na terase naší bývalé práce Café del Sol svým novým pejskem Divou, svým spolubydlícím (jehož jméno jsem nějak nezaregistrovala) a jeho malým, roztomilým štěňátkem Sultánem:-).

Reakce na dění v Česku

Každý den sleduji na internetu zprávy z českých médií a nemůžu nezareagovat na to, co se teď děje v Česku.
Extremismus? Lidi, vzpamatujte se! Tohle tu již kdysi bylo. Taky to vzniklo s hospodářskou krizí ve 30. letech a vedlo to k holokaustu! Snad jsme se již z minulosti poučili! To o nás bude mít Evropa mínění - vláda, která místo toho, aby řešila důležité věci, se rozpadá jen kvůli tomu, že se lídři politických stran přetahují o politickou moc v době, kdy předsedáme EU (a to se nám podaří zase až za nějakých 13 let. Pokud vůbec.) a pravicový extremismus nabírá na síle u jinak liberálních Čechů. To to té Evropě opravdu osladíme.
Pevně doufám, že se ti naši politikové, kteří pobírají nadprůměrné platy proberou a zavedou vůči extremistům účinná opatření. Nerada bych se za svou vlast jednou styděla.

Co s volným odpolednem

Co s volným odpolednem, když mi práce končí ve dvě hodiny (v neděli ve dvanáct), domů to mám jen pár schodů a počasí ještě nepřeje povalování na pláži? Navíc se musím tuto sezonu smířit s tím, že se moc daleko nevydám, vzhledem k tomu, že většina autobusů jezdí dopoledne a auto se mi půjčovat nevyplatí.
Dnes jsem to částečně vyřešila - koupila jsem si měsíční permanentku do místního fitka (donutil mě k tomu ten zimní špek na břiše, který jsem včera na pláži horkotěžko zkrývala). Navíc tento rok nebudu dojíždět každý den do práce na kole, takže mi ubyde pohybu. Ne, že by mi současný úklid hotelu a příprava pokojů na sezonu nedával zabrat. Každopádně není nad spinningové kolo a několik posilovacích strojů s výhledem na přístav a moře (a nabušené chlapy:-) ). Za 30€ měsíčně můžu být v posilovně od rána do večera a můžu využívat i bazén a saunu (až se odhodlám, tak si do ní zajdu, abych si před usnutím prohřála kosti - v pokoji mám zatím docela zimu).
Takže než se počasí ustálí a otevřou všechny diskotéky, budu po zimě ve formě (a nebo ze mě bude kulturistka, haha).

První dny v Cala Ratjadě

Máme 18. dubna večer a já si užívám třetí den na Mallorce. Slunce sice svítí, ale studený větřík ještě neumožňuje výpravu na pláž v plavkách, takže ještě nějakou dobu budu vypadat jako bledá německá tvář (pro ty, kteří vidí tento blog poprvé, Cala Ratjada je oblíbeným letoviskem Němců.

Cesta na dovolenkový ostrov byla opět zdlouhavá – hlavně čekání na let na mnichovském letišti. Na rozdíl od minulého roku, kdy jsem měla jisté před příjezdem pouze ubytování (a to docela z ruky), tento rok jsem jela i za jistou prací. Bydlím a pracuji v dvouhvězdičkovém hostalu Cas Bombu, který vlastní místní Mallorquinci. Pokojíček je malý, ale útulný a jedinou vadou na něm (kromě momentální zimy) je jen to, že tam nedosáhne wifi, takže na internet chodím buď na střešní terasu, odkud je úžasný výhled na okolní krajinu se siluetou nedaleké zříceniny hradu v Capdepeře, nebo do kuchyně v přízemí.

Vzhledem k tomu, že sezona je začátek sezony, celý hotel se po zimě uklízí, takže mou prozatímní náplní práce je úklid pokojů po malování a jejich příprava pro klienty. Zatím jsme tu na to dvě – já a paní pocházející z Uruguaje. Tentokrát to vypadá, že moje pracovní doba nebude náročná (6x6 hodin, neděle 4 hodiny práce) a zbude mi dostatek času na užívání slunce a pohody. Jedinou nevýhodou je snad jen to, že nemám volný den.

Druhý den jsem měla ještě volno, tak jsem se vydala na Cala Mesquidu a poté vylezla na Puig San Jaume, odkud byl opět úžasný výhled na poloostrov s majákem, Cala Mesquidu a dokonce i na Menorku, kterou přikrývala peřina mračen.