Tento týden za mnou zavítali máma s tátou. 
Jednak, aby poznali místo, kde už druhou sezonu žiji a jednak, aby si udělali dovolenou u moře (tentokrát vyměnili Chorvatsko za Mallorku). Součástí dovolené měl být i jednodenní výlet půjčeným autem do vzdálenějších míst ostrova. Já jsem si v práci vyjednala volno (zaskočila za mě Jitka) a ve čtvrtek jsme vyrazili na výlet mimo Cala Ratjadu. A výlet to byl díky malému autíčku dobrodružný.
Bílý Nissan totiž nebyl z nejnovějších a už si zažil své. Zámek předních dveří spolujezdce byl vylomený a máma musela pokaždé přelézat přes řadící páku, aby vylezla dveřmi řidiče. To ale nebylo vše – jak jsme stoupali a klesali pohořím, ozvali se i brzdové destičky. Kovový zvuk během brzdění při sjezdu často krkolomných serpentin v horách přinášel obavy, abychom vůbec dojeli zpět do Cala Ratjady.
Ráno jsme nejdříve vyrazili směr Valldemossa – romantická vesnička v horách s klášterem, ve kterém krátce pobývala spisovatelka Georgie Sand a hudební skladatel Frederic Chopin. A jeden z místních domků také údajně patří americkému herci Michaelu Douglasovi. Toho jsme ale nepotkali. Na rozdíl od dubna, kdy jsem vesničku loni navštívila poprvé, už tu bylo o poznání méně květin. 
O dvě hodiny později jsme zamířili silnicí dále po pobřeží a hledali jsme nějaké vhodné místo k zastavení a nafocení nějakých fotek. Po chvíli jsme dorazili k Son Moroig, což je starý palác s malou zahradou a bílým altánkem. Fotka altánku a hor za ním je jedním z mnohých motivů pohlednic. Obětuji tedy 4 € a jdu si prohlédnout vnitřek paláce (dvě místnosti a zahrada) a nafotit nějaké ty fotky podobající se těm z pohlednic. Z vyhlídky před palácem je nádherný pohled na poloostrůvek, u něhož kotví několik plachetnic.
Dál jsme projeli Dekou a Sollérem a mířili směr Lluc – mystický klášter v horách, kde je ukryta černá madona 
(musím podotknout, že jedna z mnoha, protože v Montserratu, který jsem navštívila minulý rok, je taky jedna). A jelikož máme svoje auto a můžeme zastavit, kde chceme, tak si děláme malou (v mapě to vypadá jako malá) zajížďku k Sa Calobře/Torent de Pareis. Je to nádherné místo, které jsem minulý rok také navštívila, ale po moři. My, abychom se tam dostali, musíme zdolat asi 700 metrové převýšení dolů k moři po docela drsných serpentinách. Když míjíme protijedoucí autobus, raději zastavíme na odpočívadle a pustíme jej. A brzdové destičky, které se do té doby ozvaly jen několikrát, naříkají při každé zákrutě. K
dyž zdoláváme těch
Následujícím cílem byl konečně Lluc, na který se rodiče těšili. 
Na rozdíl od ostatních navštívených míst se tu nemuselo platit parkovné a dokonce ani vstup do areálu. Prohlédli jsme si baziliku, kde je ukrytá černá madona, šáhli si na madonu a něco si přáli. Prý se to vyplní. Jelikož už bylo po páté hodině a my jsme měli na programu ještě Formentor i se západem slunce, tak jsme vyrazili dál.
Na první vyhlídku na Formentoru jsme dorazili v tu nejlepší dobu. Slunce už nebylo ostré a osvětlované pobřeží dostávalo oranžový nádech. Ideální pro úžasné fotky. Bylo asi půl osmé, když jsme se vydávali k poslednímu cíli – Cap de Formentor – maják na nejzazším výběžku poloostrova. Odtud bychom měli mít nádherný pohled na zapadající slunce. A taky že jo. Strávili jsme tam docela dlouhou dobu a těsně předtím, než se slunce schovalo pod hladinu moře, jsme se vydali domů.
Do Cala Ratjady jsme dorazili v deset večer, zapocení, unavení a šťastní, že auto vydrželo a že jsme poznali kus Mallorky.
