O návštěvě lékaře

Minulý rok se mi to vyhnulo, tento rok již ne – návštěva lékaře. Důvod? Chřipka. Chřipka, o které tu bylo poslední dobou slyšet na každém kroku. Dokonce se šířily i fámy o té obávané prasečí variantě. Přesto prasečí chřipka (já jí budu vzhledem k prvotnímu výskytu říkat mexická) dorazila i na Mallorku, takže se nelze divit, že tu panuje trošku nervozita.

Mě ale napadla obyčejná chřipka, na kterou zabral obyčejný paralen (tady paracetamol). A jelikož jsem byla natolik slabá, že bych dva pytle s ručníky do třetího patra nevytáhla (navíc pracovat v třicetistupňových vedrech taky vyžaduje kondici), tak jsem musela k doktorovi pro neschopenku.

Již na začátku pobytu jsem si naštěstí vyřídila zdravotní průkazku (stačí NIE, potvrzení o tom, že tu bydlím a pracovní smlouva), takže vyšetření bylo zdarma a dokonce jsem ani neplatila plnou cenu paracetamolu. Ti, co ale nemají tuto zdravotní kartičku (nebo kartičku uznávanou v EU, co máme i v ČR), tak za návštěvu lékaře vysolí 75€. A to ještě nevím, kolik si účtují soukromí lékaři, já jsem šla na zdravotní středisko, které se tu jmenuje „Casa del mar“.

A jak návštěva lékaře probíhala? Přišla jsem na středisko, na recepci si mě dali do počítače a už jsem čekala, až přijde nějaký lékař (tady chodí nejdříve na 9 hodin). Lékař mě vyšetřil, předepsal lék a posla domů. Neschopenku a uschopnění mi pak dali až při kontrole, na kterou jsem dostala časovku k jinému doktorovi.

Celkově je španělský zdravotní systém zvláštní. Tady musíte jít nejdříve ke klasickému doktorovi i když potřebujete např. na gyndu a on vás pak pošle na nějakou gyndu a když máte problém, tak máte smůlu. Na vše se musíte objednat. Prý je to jinak u těch, kteří si navíc platí ještě další zdravotní pojištění. No, lepší být zdravá a nemuset se zabývat tou nelogičností.

Plusem celé chřipkové epizody je to, že jsem se dnes dostala do riflí, které jsem naposledy oblékla na konci minulé sezony.

El Carme 2009

Je tu léto a s ním přicházejí španělské svátky. V Pamploně se slaví tradiční San Fermín (běh s býky městem) a tady na Mallorce začaly svátky Panny Carmen.

Od 9. do 16. července je přístav v obležení stánků s uměleckými předměty a se sladkostmi. Včera jsem ochutnala místní cukrovou vatu a musím přiznat, že ta česká je stokrát lepší. Takhle byla jako žvýkačka.
Na rozdíl od minulého roku můžu tento rok poznat tento svátek více (minulý rok jsem pracovala celý den a do přístavu jsem se nedostala) a jelikož bydlím za rohem, postihne mě i stinná stránka akce - přílišný hluk v noci. Jako třeba dnes večer. Dnes večer se konají koncerty až do rána. Situaci jsem naštěstí vyřešila - budu spát u kamaráda.
První den, kdy jsem postřehla, že se něco ve městě děje, se konal v podvečer maraton. Bližší informace ale nemám, jen jsem viděla běžce probíhat kolem hostalu. Jiný den se zase konal průvod s hudbou. Dnes je zmíněná pařba v přístavu a co se bude dít do čtvrtka, nevím. Svátek by měl být ale zakončen ohňostrojem.

Ve čtvrtek 16. července proběhlo závěrečné procesí s Pannou Carme, která je místní patronkou rybářů. Procesí se vydalo od kostela k přístavu, kde již čekalo převážně starší obyvatelstvo na obřad. O co přesně šlo, nevím, ale asi se sloužila bohoslužba pod širým nebem. Nejsem věřící a navíc neumím kastilsky (nebo mallorqiunsky), takže bych houby rozumněla. O hodinu a půl později pak Pannu Carme nalodili na jednu z nazdobených lodí a ty pak vyrazily na širé moře. V deset večer proběhl ohňostroj a poté se čekalo na návrat lodí a celé procesí se vydalo zpět do kostela.

Kul Kat

Můj další příspěvek bude tentokrát o kapele, která v Cala Ratjadě působí druhým rokem a jejíž domovskou scénou je již několikrát zmiňovaná diskotéka Keops (www.keopsdisco.de).

Kul Kat tvoří pět Uruguayců – Nacho (zpěv), Gustavo (el. kytara), Diego (bicí), Ricardo (baskytara) a Santiago (keyboard). Kromě Keopsu vystupují i na plážích a v hotelech a všude tam, kde jim to manager domluví. Jejich playlist tvoří směs pop-rockových skladeb 80. a 90. let a moderní latinskoamerická hudba.

A co že znamená název „Kul Kat“? To samé co anglické „cool cat“ – skvělá kočka. Název vymyslel skupině zpěvák Nacho podle svého černého kocourka. Pětice společně působí již několik let. Před Mallorkou hráli na Ibize a po sezoně objíždějí různá místa po světě a na zimu (na jejich léto - v Uruguayi je totiž v našich zimních měsících léto) se vracejí zpět do Montevidea, kde mají svou vlastní práci.

A proč se vůbec zmiňuji o této pětici pohodářů? Jelikož již téměř měsíc a půl je společně s Monikou a Diegovou přítelkyní chodím podporovat. Stala jsem se takovým maskotem.

Včera v noci jsem s nimi byla v nedaleké Cala Miller, kde byli třešničkou na dortu plážové kavárny Café del Sol (jiného Café del Sol, než kde jsem minulý rok dělala. Tohle Café del Sol je opravdu na úrovni).

Takže pokud někdo, kdo čte tento blog pojede tuto sezonu do Cala Ratjady, tak ať si přijde zatančit, nebo jen svou přítomností Kal Katy podpořit. Ve středu od čtyř na pláži Son Mol a ve čtvrtek v tu samou dobu na pláž Cala Agulla.

Více o kapele na http://kulkat.net

P.S.: v reálu je zvuk stokrát lepší, než na videu

Nedělní výlet na Menorku

Jelikož máme nyní v hotelu málo klientů, tak je i méně práce a každá jsme dostala 2 dny dovolenou. Konečně můžu jet na nákupy do Palmy. Ten první volný den jsem ale využila k cestování a poznávání nových krás Španělska (do Palmy pojedu v úterý).

Minulý rok jsem stihla procestovat většinu zajímavých míst na Mallorca, co jsem ale nestihla byl výlet na sousední Menorcu. Také z toho důvodu, že minulý rok jezdil trajekt jen z Alcúdie a celkově na sebe autobus a trajekt nenavazovali. Tento rok už zase jezdí jeden trajekt i z Cala Ratjady, takže jsem neváhala a v sobotu vyrazila koupit zpáteční jízdenku na neděli.

Cena lístků sice nehorázná, ale za levněji už to nešlo (jedině, že bych si koupila nafukovací člun a průliv přepádlovala). Naštěstí jsem mohla využít slevy pro rezidenty a tak jsem místo 120 € zaplatila polovinu. Na vysvětlenou: rezidentem je ten, kdo ve Španělsku žije trvale, nebo má N.I.E. (identifikační číslo pro cizince), což je v mém případě. Turisti, co přijedou na dovču zacálují plnou palbu.

Tak jsem v neděli po deváté ráno opustila Mallorku a rychlolodí se přesunula do Ciutadelly na Menorce. S sebou samozřejmě nepostradatelný foťák.

O hodinu a něco později jsem valila oči na tu krásu. Ciutadella bývala centrem ostrovní aristokracie a církevních hodnostářů, což se podepsalo na jejím vzhledu. Malé měšťanské domky střídají bohatě zdobené vily s balkony. Uličky starého města se klikatí různými směry a nabízejí potřebný stín. Vše v Ciutadelle hraje barvami. Jednotlivé domky se totiž od sebe barevně odlišují. Nejimpozantnější ale je okolí přístavu. Ciutadella totiž stojí na břehu úzkého zálivu a jednotlivé domy se terasovitě zdvihají. Na úrovni moře jsou četné bary a restaurace. Ovšem nepřehlédnutelnými dominantami jsou radnice a katedrála, které si trůní na kopci nad přístavem.

Co mě na Ciutadelle ještě zaujalo, byl klid, který tam panoval. Město nebylo přecpáno turisty, takže jsem se během procházky nemusela před nikoho cpát a nikomu uhýbat a mohla jsem si vychutnat krásný slunečný den.

Na jižní straně zálivu je malá strážní věž, která je postavená ve stejném stylu jako španělské koloniální opevnění v zámoří. Kruhová pevnost postavená na skále dnes slouží jako muzeum. Ve skále u strážní věže je vytesaná malá jeskyňka vedoucí k moři. Vzhledem k odpadkům a toaletnímu papíru a faktu, že jsem si nebyla jistá, do čeho, nebo na koho bych šlápla, jsem upustila od objevitelských záměrů.

O půl třetí jsem se vydala do přístaviště poobědvat. Dala jsem si výborné calamares a la romana s hranolkami a salátem a pak se vydala na obhlídku severního pobřeží.

Šla jsem po nové stezce po pobřeží, z jedné strany útesy, z druhé strany vilky různých stylů. V některých případech si architekti opravdu vyhráli. Během cesty jsem objevila další uměle vytesanou jeskyňku vedoucí na útes nad mořem. Tu jsem se ale již vydala objevovat.

Došla jsem až k dalšímu zálivu a pak to vzhledem k pokročilé hodině otočila zpět.

Poslední hodinu do „odletu“ naší tryskové lodi jsem strávila bloumáním uličkami starého města. A proč do říkám do odletu? V přístavu je totiž postavený tzv. terminál pro přijíždějící a odjíždějící pasažéry, který opravdu připomíná terminál na letišti.

Po sedmé večer jsem již opět seděla v podpalubí Balear Jetu a mířila zpět na Mallorku.

¡Qué buen día!

O pracovní uniformě

A je tu další příspěvek do blogu (nějak nebyl čas a podnět něco psát). Tentokrát se budu krátce zabývat pracovní uniformou, kterou jsem dostala již někdy před měsícem, ale až koncem minulého týdne jsem dostala pokyn ji začít nosit. Takže kapsáče a tričko jsem vyměnila za bílé tříčtvrteční kalhoty a neforemnou modrobíle proužkovanou košili. Sousedka přes ulici, se kterou se ráno zdravíme, když zametám vchod, sice uniformu pochválila, ale já si připadám jako v pyžamu. Takže každé ráno se převlékám z pyžama do„pyžama“.

Navíc si musím hlídat výstřih – když se ohnu, je mi vidět až do žaludku. Plusem ale je, že si nebudu špinit svoje oblečení.

2.7. 2009 dnes jsem dostala tři černá trička, takže ta modrobíle proužkovaná košile (je v ní děsné vedro) půjde pryč a já budu vypadat normálně.

O vyčerpávající sobotě

Minulý rok se v Cala Ratjadě otevřela nová diskotéka Keops, a tím se vytvořil trojúhelník diskoték v okruhu jen několika metrů čtverečních. Takže během jednoho večera lze velmi snadno přecházet z jednoho podniku do druhého a hledat známé a přátele a třeba i vyhovující hudbu.

Minulý rok jsem se zúčastnila otevíračky Keopsu a hned se stal mojí „domovskou“ diskotékou. V Boleru je totiž přecpáno německými turisty a je tam hrozný vzduch, nehledě na kapelu, která tam hraje již několik let pořád to samé a je spíše pro starší ročníky. Physikal je sice již lepší, ale zatím tam nemám známé a musela bych platit vstupné.

Tuto sobotu slavil Keops roční výročí a u toho jsem samozřejmě nemohla chybět. S Mončou, Janou a Sandrou jsme vyrazily nejdříve na mojito do Coconaru (který slavil společně s Keopsem). Vzhledem k dobré muzice a dobré náladě jsme tam seděly až do půl druhé a pak hurá do Keopsu, kde bylo solidně narváno. Součástí programu byla i uruguayská kapela, která tam občas hraje a s jejímž zpěvákem jsem se v Keopsu seznámila ve čtvrtek (zahrál mi i oblíbeného Rickyho Martina), a také dvě tanečnice a tanečník, kteří občas trochu zakroutili zadkem.

S holkami jsme zabrali nakonec místo na schodech nad všemi lidmi a pořádně to rozjely. Marcelo (jeden z majitelů diska) na nás po chvíli zacílil jeden z reflektorů a rázem jsme se z nás staly gogo tanečnice J (ovšem bez sexy oblečků). Pařba to byla dost vydařená. Odcházela jsem před zavíjačkou. Předtím jsem ještě dostala kousek zákusku a sklenku šampaňského.

Zbytek času před nástupem do práce jsem využila procházkou po pobřeží a focením postupného rozednívání.

První dvě hodiny v práci docela ušly, ale jakmile jsem se vyšplhala se všemi věcmi do svého rajónu, padla na mě únava. Ještě štěstí, že čas ubíhal tak rychle. V jednu hodinu jsem měla padla a šla se konečně na chvíli vyspat. Ale jen na chvíli, protože v sedm hodin jsem měla být v La Stradě, kde mě čekaly minimálně dvě hodiny roznášení piva.

Abych uvedla do obrazu, tak La Strada je bar, kde se přenášejí fotbalové zápasy, hlavně německé ligy, a kam chodí hlavně residenti. Majitel Roland jej otevírá jen na dobu fotbalových zápasů. Chvíli tam pracovala Jana, ale pak si našla práci na plný úvazek, tak mi dala tip. A jelikož jsem uvažovala, že bych si našla ještě nějakou práci na zkrácenou dobu, tak jsem se tam šla zeptat. Jedná se o nárazovou, tak 2x týdně a dostanu na ruku 8 €/hod + spropitné. Takže jsem si včera vydělala 32 €, dostala jsem i večeři a po jedenácté večer, kdy se noční život v Cala Ratjadě opět začínal, jsem sebou švihla o postel, abych se konečně pořádně vyspala. Sobota to byla sice vyčerpávající, ale parádní.

Středověká slavnost v Capdepeře 2009

Rok se s rokem sešel a v Capdepeře se od pátku 15. do neděle 17. května konala opět středověká slavnost. A jak to vypadalo? Uzoučké uličky olemovány stánky s uměleckými předměty, a to především bižuterií a oblečením v etnostylu, dále pak stánky s domácími sýry a uzeninami, sladkostmi a nemohly chybět ani stánky s rychlým občerstvením. Od německých bratwurstů, přes mallorské špízy, po marokánské dobroty, jejichž názvy neznám. Důležitou roli hrál i stánek s francouzskými palačinkami, který byl v neustálém obležení mlsných jazyků (včetně mého).

Do Capdepery jsem se vydala hned v pátek odpoledně. Zrovna se dochystávaly poslední stánky. Fernando tam měl opět taky jeden, takže jsem se pak večer zadarmo najedla a napila. Ale vzhledem k nachlazení, které mi komplikuje život už týden, jsem se dlouho nezdržela.

V práci e situace pomalu ustaluje, co se pracovního zařazení týká. Takže od sedmi do osmi pomáhám připravovat snídaně. Mým úkolem je připravit nějaký salát. Během té doby i posnídám a pak hurá zamést a umýt ppodlahu ve vstupní hale. Od devíti do jedné pak uklízím pokoje na střeše, což je třetí patro a čtyři pokoje ve čtvrtém patře. To, co nestihnu pak dodělá Estella a Annia, které dělají od devíti do tří.